Vodovíkend 2016 (účastnická reportáž)

Hoj vodáci!

Ve dnech 9. až 12. června se uskutečnila pod záštitou sdružení Život trochu jinak integrační a zážitková akce Vodovíkend. Měli jsme jedinečnou možnost zakusit vodáctví a něco se přiučit, ať už ti z nás, kteří byli na vodě poprvé jako úplní začátečníci, nebo pokročilejší.Bylo nás celkem čtrnáct, dva organizátoři a dvanáct účastníků a většina z nás už na vodě alespoň něco málo zažila. Mělo se jet natěžko, tzn. se všemi věcmi v lodích včetně stanů, bez doprovodného vozidla.

Čtvrtek

Začalo to až skoro nudně. Nebyly totiž žádné komplikace na tratích ani při srazech na nádraží. Při cestě tam už jsme měli možnost se seznámit, popř. se bouřlivě přivítat s těmi, které jsme už nějaký ten čas neviděli. Opravdová seznamovačka začala až v kempu v Ratajích nad Sázavou, kde bylo naše první stanoviště. Mně se tam opravdu líbilo. Konečně příroda po tak dlouhém nuceném pobytu ve městě! Řeka krásně šplouchala a my měli nejprve za úkol, kromě vybalování a stavění stanů, si u ní a kolem ní každý najít kamínek. Poté jsme si zahráli několik her na seznámení a zapamatování jmen. Byly to hry sice obyčejné, ale naši dva organizátoři, Petra a Michal, nás prostě vtáhli do děje, nemohli jsme odolat. Hned na to jsme dostali papír A4 a měli ho rozdělit na dvě části. Na jednu jsme psali svá očekávání od výletu, na druhou své obavy. Ke každému napsanému bodu se pak organizátoři vyjádřili a z obav udělali slušnou hraničku na podpal a zapálili ji. Pěkně to čoudilo. Takovouhle originální věc jsem zažila poprvé v životě. Dost dobrý nápad na zážitkovce. Společný program ještě pokračoval dosti dlouho. Luštili jsme křížovku a bavili se o vodáckých termínech v ní obsažených (vydra, koňadra, šlajsna, kontra...) Poslední bod společného programu byl úžasně silný a byla jsem nadšená, že nám Péťa slíbila, že to budeme dělat každý den. Jeden po druhém jsme hodili dříve nasbírané kamínky do řeky a přitom jsme vypíchli nejsilnější zážitek celého dne. A nastala nejlepší část programu: Michal vzal svou vodní kytarku, další lidi měli různé bicí nástroje, chrastítka apod. a já dula na flétnu. Nádherně jsme si zamuzicírovali. Byl to opravdu dlouhý večer.

Pátek

V kempu se spalo krásně. Ráno nás pak vzbudil Michal, opět svou vodní kytarkou. Po snídani jsme si měli zabalit všechny věci do barelů a převléci se na loď. Hodně lidí, hlavně holky, začalo zjišťovat, že si asi s jedním barelem nevystačí a že se jim to tam pravděpodobně nevejde. Michal poznamenal, že to je klasika při první jízdě natěžko. Nakonec jsme to s pomocí všemožných přídavných pytlů a propůjčování kousku místa v barelu navzájem úspěšně zvládli. Následovalo bezpečnostní školení. Skvělé na tom bylo, že Michal nás instruoval opravdu jen o nezbytných věcech a zdlouhavě to nenatahoval. Konečně nastal ten velký okamžik a nasedli jsme do lodi. Několikrát jsme se projeli po místním oleji v okolí kempu. Michal rozdával na všechny strany instrukce, jak nejlépe kormidlovat, pádlovat a podobně. Následně jsme se měli rozmístit různě po vodě jako bójky, stát na jednom místě, a vždycky jedna loď mezi námi měla projet slalom. Trénink pro kormidelníky.

Pak se mi už nachýlil čas a jela jsem na několik hodin zpátky do Prahy, protože byla zrovna Noc kostelů a já přislíbila vystupovat na jednom koncertě. O zbytku toho dne bohužel nemůžu referovat. Ale koncert se povedl, měl úspěch a atmosféra se dala krájet, jak byla intenzivní. Do kempu v Sázavě jsem přijela kolem půlnoci a skoro to vypadalo, že pro mě nebude mít kdo přijít. Nakonec přišlo asi pět ponocujících ztřeštěnců! To byl úžasný zážitek procházet opuštěným a ztichlým městečkem takhle v noci.

Sobota

Sobotní ráno probíhalo podobně jako páteční, jen o poznání hladčeji co se týče balení. Až na to počasí, to si holt nevybereš. Trochu poprchávalo a foukalo. Doufali jsme, že se to do dvou hodin vybere, než nasedneme na lodě. Dopoledne jsme totiž měli absolvovat prohlídku Sázavského kláštera.

Velice mile vyhlížející paní nás uvedla do rajské zahrady Sázavského kláštera, kde nám vyložila legendu o svatém Prokopovi, který zde klášter začal stavět. Zkrotil ku své pomoci místní "čerty" a "démony". Klášter byl v gotickém období jednou přestaven, používán za doby Husitů, ale také několikrát vypleněn a střídavě chátral a vzkvétal. Projekty na jeho dostavění leží doposud jen na papíře neuskutečněny. V jedné místnosti byl dokonce klavír, krásně naladěný, se starým typem vídeňské mechaniky. Prý se tam čas od času pořádají i koncerty, tak si má hudebnická duše přišla na své. Celý klášter dýchal krásnou starou atmosférou a dokonce ani krypta nepůsobila nijak nepřístupně nebo strašidelně, jak tomu obvykle bývá, spíše starodávně. 

Po obědě se začalo dělat krásné počasí. Právě včas, nasedli jsme na lodě a rozjeli se. Naší cílovou stanicí byly Chocerady, kemp Ostende. Ze začátku jsme se trousili, čekali na sebe, různě soulodili a tropili žertíky. Z těch jezů, co jsme ten den potkali, byl sjízdný jenom jeden a to ještě byla taková zajímavá šoupačka skoro po souši. Občas jsme přejížděli malé peřejky, ty byly obzvlášť zábavné. Přibližně v půlce cesty Peťa navrhla úžasnou hru: "Teď si pojďte vyzkoušet, jaké to je, když se vám zadák opije v likérce Drak a přijde o zrak." Zadáci si zavázali oči nebo se přehodila posádka, např. jako u nás, Mike se uvolil, že mě nechá si vyzkoušet kormidlování. Bylo to pro mě něco úplně nového, najednou ze zadu člověk vnímal daleko líp a jinak směr lodi. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se naučila pádlovat s úměrnou intenzitou podle toho, jak moc chci kam zatočit. Dokonce jsme si občas navzájem dávali v cíli zvukové signály a někteří se podle nich snažili jezdit. To byla snad nejzajímavější a nejzábavnější část cesty. Nikdo se necvakl a všichni jsme zdárně bez velkých komplikací dorazili do cílového kempu.

Po vybalení a večeři jsme ještě řešili různé vodácké zkušenosti a nové poznatky. Michal si nás pak tak dlouho měřil, kolik máme fyzické a psychické síly a chuti k aktivitě, až usoudil, že toho ještě nemáme dost, a prý ať tu počkáme a že bude pirátská hra. Rozdělili jsme se do trojic a vydali se "hledat poklad".

Zbytek večera se nesl ve výborné náladě a konečně kolem půlnoci jsme šli spát.

Neděle

Probudili nás velmi nemilou zprávou: Michala a Toma přepadla v noci střevní viróza a museli odjet domů. A zrovna to byl nejhezčí vodácký den, počasí krásné, řeka zajímavá...

Projížděli jsme veselou a zajímavou částí řeky. Občas se tam vyskytly takové ty zábavné peřejky, které vyzkouší stabilitu a pozornost a člověk se na nich trochu pohoupe. Sluníčko svítilo a všude zpívali ptáci, řeka šplouchala, bylo to nádherné. Na jednom místě nám zatrnulo, protože tam byl skoro suchý jez a pod ním hned peřeje, které strhávaly loď přímo na ty největší šutry. Kristýna s Pavlou se nám na těch peřejích cvakly a i my jsme tam s Peťou měly co dělat. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo. Holky byly trochu otřesené z toho zážitku, ale určitě na to jednou budou vzpomínat s úsměvem. Udělali jsme kvůli nim malou zastávku v nějakém kempu, aby se mohly převléknout. Ještě že svítilo to sluníčko.

Kvůli pozdní hodině Peťa začala domlouvat, že se sejdeme s pánem, co nám půjčoval lodě, už dříve, ve Zlenicích místo plánovaného konce v Čerčanech. Dorazili jsme do Zlenic s pocitem úlevy a vítězství. Přes ty komplikace jsme to zvládli nakonec bez úhony. Už jsem začala uvažovat, kdy pojedeme zase na vodu. Byla to senzace a nová zkušenost s bezva lidmi. Jak říká Jára Cimrman: "Nač smrdět doma?"

Autorka článku: Ráchel Skleničková (kráceno)

Fotogalerie

Kategorie: