Víkendovka Liberec (účastnická reportáž)

Na víkendovku do Liberce jsem se hlásila, protože jsem jednak chtěla poznat město na severu Čech, jednak jsem se chtěla setkat se starými známými a poznat nové kamarády. A tak jsem nelenila a ve čtvrtek jsem vyrazila z jihu Čech na sever. Neodradilo mě ani 270 km cesty, ani zhruba 5 hodin v autobusech.

Ve čtvrtek v poledne jsme se sešli v centru Prahy a naši akci jsme zahájili společným obědem. Tedy polovina z nás. Další kamarádi na nás čekali na Černém Mostě, odkud jsme vyrazili směr Jablonec nad Nisou. A proč tam, když v názvu mám Liberec? Inu, já a Pavel jsme fandové tramvají a tak jsme chtěli jet meziměstskou tramvajovou linkou z Jablonce do Liberce. A další zvědaví účastníci se přidali. Do Jablonce jsme dojeli asi po hodině a společně jsme se přesunuli k tramvajové konečné. Po úzkorozchodné trati s námi tramvaj pádila podél řeky i lesem, okolo starých domků i okolo sídliště, až nás vysadila v samém centru Liberce. Jízda trvala asi půl hodiny a vedla malebnou horskou krajinou. Po nezbytných nákupech potravin a některých zapomenutých věcí (plavky jsem nesehnala) jsme vyrazili ke skautské klubovně Maják, kde působí vodní skauti. Asi jsou hodně otužilí, protože v domě mohlo být tak 5 nad nulou. Jinak to ovšem byl luxus – pěkné dřevěné palandy, dostatek toalet, sprchový kout, hezká kuchyň a dvě pěkné, světlé a velké místnosti. Pro 8 lidí až moc místa. Ubytovali jsme se, povečeřeli jsme a protože hned dva lidi měli narozeniny, oslavovali jsme za zvuků hudby z 60. – 90. Let. Žaludky jsme si plnili čajem, kofolou, sušenkami a slanými krekry. Tepelnou pohodu nám zajišťovala kamna na dřevo, které mistrně obsluhovala naše vrchní topička Terka.

Páteční ráno bylo studené. V domě zima, ale venku svítilo slunce, což slibovalo teplo a hezký výhled. Čeká nás výstup na Ještěd. V 9 hodin jsme opustili klubovnu a autobusem jsme odjeli do centra města. Potom hop na tramvaj a nemilé překvapení v podobě výluky a přestupu na autobus. Ale nás nic jen tak nerozhodí, a tak jsme nakonec vesele pokračovali na vlakové nádraží, odkud jsme jeli do stanice Machnín-hrad. Tam totiž začíná jedna z tras na Ještěd, která měří 11 km. Od vedoucí organizátorky Peti jsme se dozvěděli, že na Ještědu je ještě místy sníh a že lanovka nejede, takže i dolů budeme muset po svých a tedy ujdeme nikoli 11, ale hned 15 km. Nu což, z kopce se jde snáze. Na nádraží se setkáváme ještě s místní kamarádkou Andrejkou a její psí pomocnicí Elysiou a vyrážíme.

Nejprve musíme překonat řeku Lužickou Nisu. Protože v roce 2010 vzala velká voda mosty, zbudovali zde transbordér. To je taková kovová klec zavěšená na lanech a kladkách. Kdo se chce dostat přes řeku, vstoupí do klece a přitahuje se po laně, jako kdyby ručkoval. Důmyslný kladkový systém mu pomůže a za chvilku už vystupuje na druhém břehu. Moc se nám to líbilo. Do klece se vejde až 6 osob.

A od říčního koryta už jen vzhůru. Někdy bylo stoupání pozvolné a cesta rovná a široká, jindy jsme stoupali prudce vzhůru po stezičce mezi stromy. Šli jsme dokonce potokem, který se dral po kamenité cestě rozryté od divočáků, lezli jsme skoro po čtyřech, když jsme stoupali 160 výškových metrů na kilometr délky, funěli jsme, když jsme opatrně šli za sebou po kamenech a kořenech, které jsme museli přelézat. Často jsme se museli zastavit a vydechnout. Cestou jsme se kochali krajinou, čichali jsme lesní vůně a poslouchali ptáky v korunách. Užívali jsme si slunka a nechali jsme se ovívat větříkem. Počasí nám ukázalo to nejlepší, co může v dubnu na horách ukázat. Vtipná situace nastala, když jsme pochodovali kus po silnici a zpomalilo u nás auto. Jakýsi pán nám nabízel ubytování a ptal se, odkud jsme a kam jdeme. A jedna z nás mu pohotově odpověděla: „Jsme expedice z Brna a jdeme na Praděd.“ No… Z Brna je jeden člověk, další jsou z jeho okolí, dále zde máme několik Pražanů, jednu Frýdlanťanku, jednu Plzeňanku a jednu Hlubočanku.

Dobývání vrcholu nám nakonec trvalo 7 hodin, s čímž jsme nepočítali. Já jsem chabrus na kyčle a taky moje kondice je ostudná, a tak jsem celou skupinu značně zdržovala. Přesto se nenašel nikdo, kdo by řekl půl slova. Naopak, všichni mě povzbuzovali a hecovali. Nabídli mi, že se můžu z Výpřeže (poslední vesnice před samotným vrcholovým stoupáním) autobusem vrátit, ale já si nakonec vybrala výstup nahoru. Přece se nevzdám! Ten kopec pokořím! A tak jsem po dalších třech hodinách, kdy jsme se potili, motali se mezi kameny a kořeny a kdy jsem měla slzy v očích, konečně stanuli na samém vrcholku hory. Ten pocit byl úžasný. Zvítězili jsme! Dala jsem to! Hromadné vrcholové foto a honem do restaurace, protože máme hlad jako vlci.

Cesta dolů byla o mnoho rychlejší a jednodušší. 4 km k tramvaji jsme překonali asi za 1,5 hodiny. Nepopírám, že jsem byla absolutně zničená a že mě všechno bolelo. Ale taky jsem byla moc šťastná. Cestou ke klubovně jsme nabrali ještě poslední dva účastníky z Prahy, kteří kvůli práci nemohli přijet již včera. V klubovně jsme se umyli, sdělili si, co nás kde bolí a nebolí a zalehli jsme do spacáků. To se to spalo!

Sobota byla ve znamení kultury a sportu a taky rekreace. Nejprve jsme se vydali opět na vlak a jeli jsme do Frýdlantu v Čechách, kde na nás čekala Andrejka se svou sestrou, která je průvodkyní po zámku Frýdlant. Zámek je krásně vybaven a dobře zachován. Inu, nikdy jej nevyplenili, nikdy tu nehořelo. Zkrátka historické štěstí. Průvodkyně má zkušenosti s nevidomými, a tak nám dovolila na leccos si sáhnout. Zvláštní pocit, když hladíte židli ze 17. století, nebo se dotýkáte ostří halapartny z dob 30leté války. Navíc vše doprovázelo poutavé vyprávění o historii i o legendách.

Po prohlídce zámku jsme zašli do pizzerie a pořádně se nadlábli. A taky ohřáli, protože venku i v zámku teplo nebylo, o klubovně nemluvě. Načež jsme se přihnali k nádraží, sedli na vlak a jeli do Liberce, kde jsme se rozdělili na ty, kdo jdou do bazénu a ty, kdo jdou do cukrárny. Sice jsem ty plavky neměla, ale díky improvizaci, odvaze a šlechetnosti hlavní organizátorky jsem šla do vody. Plavala jsem ve svých krásných spodních kalhotkách (velebeno buď jednobarevné bavlněné prádlo!) a v půjčené plavkové podprsence. Prošlo to. A vodu jsem si náležitě užila, stejně jako ostatní. Umytí a vyhřátí jsme opouštěli bazén a jeli do klubovny, kde mezitím účastníci oddílu „Cukrárna“ (do které však nakonec nedošli) zatopili v kamnech. Večer byla volná zábava, hudba a hlavolamy.

V neděli jsme se nasnídali, uklidili jsme klubovnu, sbalili si svoje poklady a se vším jsme jeli dolů do města. Veliké krosny jsme uschovali na vlakovém nádraží a šli jsme na prohlídku města Liberce. Zima byla jako v psinci, pár stupňů nad nulou a fičelo, takže jsme řádně mrzli. Ale naše průvodkyně, milá hodná učitelka francouzštiny, nás zmrznout nenechala. Prošli jsme náměstí, kde jsme obdivovali radnici i kašnu, zašli jsme do soukenické kolonie, pokochali jsme se valdštejnskými domky, sáhli jsme si na meteorologickou budku a poklonili jsme se památce obětí okupace sovětskými vojsky ze dne 21.8.1968.

Po dvou hodinách nabitých zajímavými informacemi o městě i jeho obyvatelích jsme se s milou paní rozloučili a vydali jsme se do obchodního centra. Jednak tam je teplo, potom je tam záchod a taky je tam jídlo. Když jsme uspokojili všechny naše potřeby, čas se nachýlil k jedné hodině po poledni a to byl čas našeho loučení. Ještě jsme společně došli na nádraží pro veliké krosny a potom už nastalo objímání a přání šťastného návratu.

4 jsme jeli zas do Prahy, ostatní jeli na Moravu. V Praze jsme se postupně oddělovali, až jsem zbyla zase sama. Ale ne, vlastně nejsem sama. Stále jsou všichni se mnou a znovu a znovu mě povzbuzují na Ještědu: „Ještě kousek, už je to na dosah, natáhni bílou hůl a máš ho!“

A kdy a kde se setkáme příště? Těšte se, kamarádi, míst, která jsme ještě nenavštívili je hodně. Co takhle České Budějovice?

Autorka článku: Terry

Fotogalerie

Kategorie: