Zpátky do jeskyní

Cesta každému z nás trvala různě dlouho, neboť každý jsme od někud jinud. Já s mojí sestrou Adri jsme vyrážely z Frýdlantu v jednu odpoledne. V Praze jsme se potkaly s Lukášem, který nám předal místenky a definitivně bylo jasné, že opravdu nepojede. Ve tři čtvrtě na pět jsme vyrážely z Prahy, ve stejném AUTOBUSE JEL I Zdenda. Autobus měl však „menší“ půlhodinové zpoždění, takže do Brna jsme dorazili kolem osmé. Tam čekal už zbytek – část lidí už byla nastoupená v autobuse. Cesta utekla poměrně rychle a o půl desáté jsme byli v Mikulově, došli jsme do domu dětí a mládeže(kde jsme měli do soboty přespat) a začali jsme se pozvolna rozkoukávat, kdo všechno tu vlastně je. 

Krom Romana, který tuhle akci organizoval tu byl Suky. Dál Eliška, Terka, Katka, Olga, David, Zdenda já  s Adri a v sobotu dorazil ještě Kamil. Za námi přišly Jiřka, Marťa a její sestra Lenka. 

Seznamovací „typické“ kolečko se nekonalo (všichni jsme se tu vesměs znali), ale přece jen tu za něj byla jakási náhrada, představit někoho jiného, neboť Zdenda představovací kolečko stále chtěl :-)).

Večer ubíhal a asi v jedenáct se vymyslelo, že bychom mohli hrát nějakou hru. Nakonec se hrál Macháček – panáky, které jsme neměli, jsme nahradili pravdou(otázka) nebo odvahou(úkol), což někdy bych řekla bylo i horší. :-)

„ještě že sedíme, jak sedíme.“pochvalovala jsem si, když jsem seděla vedle Romana, který vzápětí mi měl dávat odvahu (zazpívat úryvek nějaké písničky, jako bych byla kůň.) i některé ostatní odvahy a pravdy byly poměrně kuriózní nebo rozhodně neobvyklé.  Roman ku příkladu zpíval Jiřce večerku, Katka recitovala básničku... apod. 

Postupně se lidičkové uložili ke spánku a okolo druhé se šlo spát. Přece jen abychom v těch osm vstali.

 

Sobota:

Vstávalo se v osm –jak už bylo řečeno-, ačkoliv vylézt z toho spacáku se  jevilo jako nadlidský úkol.  do desíti jsme se vypravili a museli se rozhodnout ti nerozhodní, kteří stále ještě nevěděli, zda půjdou nebo nepůjdou do jeskyní. Vyrazili jsme všichni společně do teplého slunečného takřka letního dne. Suky se od nás odpojil – šel pro Kamila na autobus. Prošli jsme Mikulovem a dorazili jsme k jeskyňářům, u kterých jsme byli ohlášeni na desátou. Rozdali nám výstroj – chrániče a přilby (takové kovové blembáky, které dostanete i třeba v dolech v Kutné hoře, vypadají sice strašně, ale všichni jsme je časem ocenili). Na většině přileb bylo vepředu světýlko.  Nikomu se  nepodařilo Adri přesvědčit, aby šla do jeskyně.  

Tak nás aspoň šla ještě doprovodit k vlezu do jeskyní. Vyšli jsme z budovy jeskyňářů a zamířili jsme k nedalekým jeskyním. Nejdříve se šlo po slunci, pak jsme vešli do lesa, který náhle působil temně a studeně,  kol dokola byly kopce a skály. V jednom z kopců byly dveře s železnou mříží, tam jsme se s Adri rozloučili. Některé z nás byly značně neklidné, neboť den předtím Roman konkrétně mě přesvědčoval, že to vlastně nic zas tak strašného není a náhle jeskyňáři nám před chvílí tvrdili opak. Já s Terkou jsme uvažovaly, že bychom do těch jeskyní nešly, ale nakonec jsme řekly, že tedy půjdeme a když tak se vrátíme.

Prošli jsme dveřmi. A sestupovali jsme po několikerých  dřevěných schodištích.... dolů a dolů.... 

Dál prý by pokračovala „normální“ trasa pro turisty, jenomže my jsme odbočili doleva do tzv. plazivek, kam chodí málo lidí nebo jen objednané výpravy. Trasa pro turisty je tak jak to bývá procházka jeskyněmi s výkladem. Ale v plazivkách se člověk musí často plazit, lézt po čtyřech .. apod. vzápětí jsme to měli naplno okusit ..... 

Po jednom jsme šplhali přes balvan dál do chodbičky, v níž jsme museli už lézt po čtyřech... Olga po několika metrech – zkonstatovala, že to není nic pro ni (vzhledem i k její klaustrofobii ) a vrátila se... my, co jsme byli vzadu jsme se tedy mírně přeskupili. A lezlo se dál.... po chvíli jsme narazili na tzv. skluzavku, o které nám říkali.. jak je strašná..... na první pokus se mi vylézt nepodařila, ačkoliv podle Davida do vhodného úchytu nahoře mi chybělo jen 20 cm... nicméně mi uklouzly obě nohy a sjela jsem opět dolů... druhý pokus byl už lepší, neboť jsem trochu změnila techniku lezení a kdyby mě David býval nezastavil, tak bych předhonila Zdendu. A tak se změnilo už naposled naše složení.. na konci byl jeden z jeskyňářů, kteří nás doprovázeli... celkem byli asi tři nebo čtyři, pak jsem byla já, David, Zdenda, Roman... atd. až dopředu.... Po zdolání téhle skluzavky jsme prolézali různými průrvami a lezli jsme do různých méně či více příkrých stěn.... jeskyně se porůznu snižovaly a náhle byly prostorné, že se člověk mohl v klidu postavit. 

Od Milana, při častých čekacích přestávkách jsme se dozvěděli i kdejakou zajímavost o zdejších jeskyních. Tyhle jeskyně to je suchý komplex, proto tu téměř nejsou krápníky, jen v jednom místě jsme je potkali a prohlédli jsme si je. Krápníky mě stejně nikdy nepřestanou fascinovat, byl tam jeden, který vyrůstal jak zespoda, tak ze shora a už se spojil v jeden, pak tam bylo několik menších a množství malinkých krápníčků, kterým bude trvat ještě hodně dlouho než vyrostou.  Ale ty krápníky, které byly  v části pro turisty jim před nějakým časem zničili nějací vandalové,, takže je opravdu vzácností, když takhle někde jsou. A protože v těchhle jeskyních není ta typická vlhkost, která jinde bývá, tak zde je i velmi prašno. Kámen z kterého byl utvořen tento masiv je vápenec. Když jsme lezli různými průrvami a náhodou jsme uvolnili suť, která ležela všude po zemi, tak při padání drobných kamínků to znělo, jako když padá sklo. S Davidem jsme hledali a ukazovali jsme si podivné a fantastické tvary různých kamenů.     

Při naší cestě jeskyněmi jsme také narazili na jednoho z jejích obyvatelů, který již byl uložený k zimnímu spánku. Čekali jsme opět, až ti, co byli vepředu prolezou nějakou průrvou a náhle Milan povídá, že kousek od mojí hlavy visí ze stropu netopýr. Já a Zdenda jsme si na něj šáhli. Bylo to takové malé zvířátko se sametově jemnou srstí. Prý to je vrápenec, který je vzácný a jako zimoviště užívají právě tyhle jeskyně. Pak prý tam zimuje ještě jeden druh netopýrů, ale ti prý jsou velcí a měří asi 15 cm, ale ty jsme bohužel nepotkali. Chodbičky se stále svažovaly a zase stoupaly, rozšiřovaly a zas zužovaly ... často slézt nějakou průrvu... bylo docela umění člověk si musel najít pevné body... výstupky.. úchyty a musel být opatrný. V jednom místě z obou dvou stran byly třímetrové strže dolů.... seděli jsme na  kameni mezi nimi, který trochu připomínal most nebo jak David říkal, ať se na něj posadíme jako na koně a čekali jsme na ty vepředu, až půjdou dál..... Vždy když se takhle čekalo, tak si člověk našel vhodné místo (pokud možno i relativně pohodlné) na skále.... a seděl nebo ležel a povídal si s ostatními. Milan nám řekl, když jsme začali řešit, jaká je tam zima, neboť nám všem šla pára od pusy, že tam je osm možná devět stupňů. Také člověk pořádně docenil výhody přilby a chráničů. Ostrá suť na zemi a nečekané výstupky ze skály... skála náhle se svažující  některé průlezy, že by člověk normálně zkonstatoval, že tam tudy určitě neproleze. A ke konci naší pouti pod  horou nás čekalo tzv. esíčko, všichni před námi řešili, jak tam lézt, - lehnout si na levý bok a pak se obrátit na pravý.. i David to tak řešil.. ale musím říct, že malí lidé mají občas opravdu výhodu nejen že většinu toho, co se ostatní plazili po břiše jsem v pohodě prolezla po čtyřech, tak i právě tohle obávané esíčko jsem prolezla  -jak se vyjádřil později David- jako lasička nebo kočka. Pak nás čekal ještě úsek, kde jsme lezli po čtyřech nebo po břiše ... no, člověk si jednou musí zkusit, jak to mají psi a kočky, když celý život chodí po čtyřech.. a pak už jsme byli u východu z jeskyní.       

V jeskyních jsme dokonale ztratili pojem o  čase (samozřejmě kdyby člověk neměl hodinky... tak by to bylo ještě víc  znát), ale i tak ... tam dole mám pocit, že čas utíká nějak jinak. V jeskyních jsme strávili 4 hodiny a nikomu to nepřišlo tak dlouho.  

Z celkového prozkoumaného 3 km dlouhého komplexu jsme za tyto 4 hodiny urazili prý 300 metrů. Musím říct, že jeskyně byly zajímavé a byl to rozhodně vyjimečný zážitek. Za ty modřiny a občasné nadávky – to rozhodně stálo.  Venku nás přivítalo nezvyklé sluneční světlo. Jeskyňáři nás pochválili,jak  prý jsme to dobře zvládli. Pak jsme se všichni hladoví a rozlámaní vydali za ostatními do Domu dětí a mládeže, kde jsme se těšili, že dostaneme něco dobrého k obědu.

Všichni nás vítali, jako ztracené a tvářili se velmi tajemně. K obědu nás nechtěli pustit dřív, než budeme všichni hotoví. Nakonec jsme byli všichni převlečení... atd. a mohli jsme jít ke stolu. Na stole stálo sedm hrnečků a uprostřed jeden velký hrnec s těstovinami. Každý měl u svého hrnečku lžíci, avšak žádný talíř.... naši „kuchtíci“ se kochali na našem údivu a moc dobře se bavili. Stůl jak pro trpaslíky. Avšak sněhurek a sněhuráků bylo víc. :-) Po těstovinách přišla ještě sladká tečka..... oslava našeho přežití. Na stole hořela jedna svíčka a na talíři byly jednohubky (s nutelou a orestovaným banánem....) Pochvalovali jsme si jejich kuchařské umění, avšak když nám začali líčit, jak připravovali těstoviny, dost jsme se divili. Viz. Fotky(ty vypovídají za vše) Nebyla zde sůl ani cedník nebo něco vzdáleně podobného... vodu z těstovin, tedy slévaly přes ručník, ovšem na konečném výsledku, že to bylo moc dobré to nic nezměnilo.      

V pět jsme se přestěhovali do skautské klubovny. Trochu jsme se zabydleli a pak jsme se šli ještě projít na svatý kopeček. 

Vyšli jsme za Mikulov a cesta nás vedla do kopce. Když jsme došli na vrcholek, tak zrovna zapadalo slunce, na Mikulov byl prý moc pěkný výhled... pod námi byl mikulovský zámek... a nad ním  rudé slunce, které co nevidět zapadne. Procházeli jsme kolem kapliček, vedla zde totiž křížová cesta,  a když se zšeřilo, tak jsme scházeli už dolů.  Procházeli jsme městem. 

Když jsme se vrátili do klubovny, tak Roman začal dělat večeři. Já s Davidem jsme mu šli pomoc. Výsledkem naší práce byla opravdu hodně česneková pomazánka. Večer se hrálo na kytaru a zpívalo. Sice zde byl nápad, že bychom šli do baru, ale ten se nějak postupně vytratil, neboť všichni se příjemně rozseděli a nikomu se už nikam nechtělo chodit.  

 

Neděle:

V půl jedenácté nám jel autobus, předtím jsme se nasnídali a vypravili a ještě jsme si stihli zahrát hru. Ačkoliv je  Mikulov od Lednice jen 15  km, tak tento autobus jel hodinu. Když jsme konečně dorazili do Lednice, tak jsme se šli podívat k zámku, kde jsme zjistili, že bychom na další prohlídku zámku museli dlouho čekat. Takže jsme se vydali procházkou k minaretu. Bylo pěkně slunečno a  cesta, kde je množství hezkých průhledů a na které je několik mostů a měří 2 km, tak nám uběhla velmi rychle. Bylo kousek před dvanáctou a naštěstí minaret ještě neměl přestávku, tak jsme šli pro vstupenky ....Nakonec jsme šli všichni zadarmo. To je taky nápad, aby nevidomí lezli na rozhlednu, že? Každopádně jsme stále stoupali výš a výš, jednomu by se z toho točila hlava, pořád točité schodiště stoupalo a každý si říkal, jak dlouho ještě... Po zdolání 302 schodů jsme byli konečně nahoře. Výhled pravda jsme my sice moc nedocenili, ale z popisů jsem usoudila, že asi mohl být pěkný. Pod námi se rozprostíral celý Lednicko- Valtický areál. Při slézání z minaretu jsme se ještě zastavili na ochoze, kde byl podobný výhled jako nahoře jen blíž. Minaret tahle zvláštní stavba, o které si dost lidí řekne, co dělá na Jižní Moravě zde byla postavena jako dekorace                Josefem Hartmudem. Je to štíhlá vysoká věž, kterou je vidět už z dalekého okolí. 

Když jsme slezli dolů, tak jsme se utábořili na nedaleké louce a chystali jsme se na oběd. Jenže nenadále se objevil jistý problém – z jedenácti lidí ani jeden neměl nůž. Když se ptala Olga Davida, jestli jako správný muž má nůž, bylo jí odpovězeno, že ho zapomněl v klubovně. Takže nastal problém jak rozdělit bochníky chleba mezi lidi? Nejpříhodnější způsob bylo trhání. Ujala se této činnosti Olga a musím říct, že jí to šlo skvěle. I bez nože se dá rozdělit chleba. Seděli jsme na louce u lesa, každý kus chleba a konzervu někteří i mrkev a obědvali jsme. Pak se šlo ještě na kafíčko. A protože druhá hodina se přiblížila, tak jsme se přemístili k řece, kde jsme nastoupili na lodičku, která nás od minaretu a Janova hradu odvezla zpátky k zámku. Cestou nám kapitánka říkala o Lednicko-Valtickém areálu, který je zapsán na seznam Unesco o zdejší fauně a flóře a o minaretu a zámku.  Pluli jsme po staré Dyji, která má několik kanálů a pak se napojuje na Novou Dyji. Říkala nám také o zdejší soustavě rybníků. Když jsme  byly zhruba  v půlce plavby a už nám řekla všechny tyto informace. Tak se jeden z nás zeptal, zda-li se z lodě může skákat do vody. Kapitánka řekla, že může, ale že to ještě nikdo neudělal. Načež se Roman se Sukym svlékli do trenek a skočili do studené zelené Dyje. (viz. Fotky) 

Když jsme připluli do přístavu. Tak trošku budili pozdvižení mezi turisty.     

Pokračovali jsme dál v naší cestě a blížili jsme se k Lednickému zámku. Cestou jsme se fotili u soch lva a vlka. Následně jsme potkali  pána  s dravcem. V Lednicko-Valtickém areálu, jak nám bylo řečeno, je největší ucelená kolekce dravých ptáků. Předváděli zde s nimi lov ... apod. Bylo nám dovoleno nakonec si opatrně na ptáka sáhnout – byl to kříženec sokola a raroha. Toto spojení by v přírodě nebylo možné. Neboť jeden miluje volný prostor a výšky a druhý spíše žije v lesnatých oblastech. U zámku se řešilo, kdo všechno půjde a nepůjde a nakonec Roman šel koupit vstupenky. Po standardním přivítání na zámku. Nám průvodkyně řekla něco málo o historii Majitelé zámku byli  Lichtenštejnové.  Interiéry zámku jsou hodně zdobené dřevořezbou. Je tam například krásně vyřezávané dřevěné schodiště nebo portály a dveře. Zámek je zařízen v duchu módy 19.století. Po zámku následovala návštěva velkého skleníku s tropickými rostlinami. (viz.fotky) Byly tam obří ibišky,  araukarity, banánovníky,aloe.... a různé více či méně známé tropické rostliny. Když jsme vyšli ze skleníku, tak Roman se šel podívat po naší druhé části, která s námi nebyla. A my – jsme si řekli, že když je tak hezky, tak že se půjdeme podívat ještě do „francouzských“ zahrad. David říkal, že si nemá na co stěžovat, neboť s ním šli – Adri, já, Eliška, Katka,  Olga a Terka – tedy všechny holky. No, musím říct, že krom pěkných zahrad a pochval na krásné počasí, které nám celý den tak hezky vydrželo. I my jsme však začaly být kreativní.... no, začali s tím kluci na lodi a my jsme jen pokračovali. (viz. Fotky) 

Byly tam dva prázdné podstavce, tak nás nenapadlo nic lepšího než dělat sousoší. Pak tam byla ohromná kamenná váza, tak nejprv do ní vlezl David a pak zase my holky jsme dělaly kytici. A nakonec David začal přemýšlet, zda-li by ten živý sestříhaný plot udržel ležícího člověka. Nakonec jsem to ozkoušela .. a když jsem vstala, tak ani nebylo vidět, že tam někdo ležel. 

Po téhle velmi podařené vycházce po zahradách jsme se pomalinku vraceli a narazili jsme na zbytek kluků. Cestou na autobus jsme si koupili ještě zmrzliny. V Lednici bylo moc fajn a pevně věřím, že jsme tam moc velké pozdvižení neudělali.          

V Mikulově, když jsme dorazili do klubovny, tak za námi přišly Lenka s Marťou a vzali část lidí k sobě domů, kde se mohli osprchovat. Marťa nám ukázala svého hada Pepinu, kterou jsme já se Zdendou s Adri a s Katkou poměrně dlouhou dobu obdivovali. Když jsme se vrátili zpět do skautské klubovny dostali jsme večeři. Byl to salát se  sojovým masem. Roman tam dal sice trošku víc pepře, ale jinak byl ten salát moc dobrý.

Večer se hráli různé hry a pak se chvíli hrálo na kytaru a zpívalo.

 

Pondělí:

Ráno jsme si připadali tak trochu jako mrtvoly. Ale  po snídani nastal čas balení věcí a úklidu klubovny a než jsme se nadáli, tak jsme seděli v autobuse směr Brno. Všichni jsme totálně vytuhli. A v Brně nastalo loučení, jak už to u takových akcí bývá. My(JÁ A Adri)  a  Zdenda jsme pokračovali směr PRAHA.

Ráda bych moc poděkovala Romanovi za krásnou a dobře zorganizovanou akci. Přinesla nám všem mnoho nezapomenutelných a vyjimečných zážitků. Děkuji i ostatním zúčastněným za pěkně strávené dny a zase někdy příště nashledanou!

Autorka článku: Andrea Klozová

Kategorie: