Olomoucký víkend (účastnická reportáž)

Od pátku 14. do pondělí 17. listopadu se uskutečnila další nezapomenutelná víkendovka v podání sdružení Život trochu jinak. Tentokrát proběhla v Olomouci, hanácké metropoli. Bylo zvláštní strávit tam celý víkend. Neznám toto město jinak než v týdenním pracovním shonu, takže tohle pro mě bylo novinkou. Celkem se nás zúčastnilo šest, já, Týnka, Lucka, Pavel, Vláďa a vedoucí a organizátorka celé této akce, Peťa. V pátek po příjezdu nás doprovázel kamarád Aleš, který se dobře vyzná v Olomouci.

Ten den večer jsme měli domluvené setkání na olomouckém hlavním nádraží. Nebylo to ale jen tak, protože všechny vlaky měly od deseti do čtyřiceti minut zpoždění. Říkala jsem si také, zda všichni úspěšně najdou vstup do odbavovací haly, protože téměř celé nádraží je rozkopané a cestující jsou nuceni chodit jinudy. Všichni jsme se ale zdárně našli a tramvají jsme docestovali do našeho provizorního víkendového útočiště, jedné skautské klubovny, kterou nám poskytl její správce.

Hnedle v sobotu ráno jsme se vypravili na Svatý Kopeček. Dorazit tam městskou hromadnou dopravou by bylo příliš jednoduché, tak Peťa naplánovala, že se svezeme vlakem do Velké Bystřice a tam odtud budeme pokračovat přes vesničku Lošov na Svatý Kopeček u Olomouce. Byla to velice příjemná procházka, protože ačkoli jsme šli většinu cesty po silnici, nejelo snad ani jedno auto. Pak jsme pokračovali lesem, kde jsme potkávali pejskaře, kteří se s námi bavili, a pořizovali jsme společné fotografie. Na Kopečku jsme navštívili jak jinak než baziliku Navštívení Pany Marie. Krom nás se tam přišlo podívat jen několik málo lidí, takže v kostele bylo naprosté ticho, až jsme slyšeli fičet vítr zvenčí. Strávili jsme tam docela dlouhou dobu, protože v kostele bylo na co se dívat a co prozkoumávat. Po jeho prohlídce jsme zamířili do muzea zasvěcenému bazilice. Prodávali tam mnoho suvenýrů, od pohlednic, přes hrnečky s vyobrazením baziliky na Svatém Kopečku až po andílky. Jinak tam měli vystavené obrazy, různé náboženské předměty a kněžská roucha, což mě zaujalo nejvíc. V sobotu bylo velice větrné počasí a na Kopečku fouká vždy ještě jednou tolik, takže jsme měli chvílemi pocit, že nás vítr odnese. Po procházce hanáckým krajem a návštěvě baziliky jsme se zastavili na oběd v místní restauraci, kde jsme málem vyseděli dolík, tak dlouho jsme čekali na jídlo.

Když jsme se vrátili zpátky do Olomouce, tentokrát už autobusem, byla skoro tma. Na dnešní večer byla naplánovaná Noc divadel a my jsme se rozhodli do některých ve městě zajít. Jako první jsme stáli frontu na schodišti v Divadle Tramtárie. Ta fronta bohužel byla na programu, protože do divadla se chtěli jít podívat všichni. Obdrželi jsme kartičku, kam jsme sbírali razítka, za něž pak mohli naši skupinku vylosovat a bylo možno vyhrát volné vstupné do Moravského divadlo Olomouc nebo večeři s vybraným hercem tohoto divadla. Prohlédli jsme si zákulisí, kde na nás měli nachystáno trochu malování (dokreslovali jsme postavy některých herců) a také jsme vymýšleli společně příběh z jednotlivých vět. Po té jsme se odebrali na Horní náměstí do Moravského divadla, protože jsme očekávali, že nás jím provedou a ukážou nám prostory, které není možno vidět za běžných okolností, ale zrovna se hrál balet Rusalka, takže nám nezbylo, než udělat několik fotek na schodišti a odejít. Abychom učinili za dost, vydali jsme se dále, a to do Divadla na cucky. Tam jsme museli chvíli čekat, než se na nás dostala řada v programu, ale toto bylo možno si zkrátit poslechem hudebního vystoupení jedné studentské kapely. Organizátoři po nás chtěli hned při vstupu, abychom si vymysleli jméno naší skupiny. Okamžitě nás napadlo, že se pojmenujeme ŽTJ. Když nám slečny u stolku jméno zapisovaly do kartičky, kterou jsme obdrželi už v Divadle Tramtárie, napsaly nám tam název ŽETOJO. Pak si ale všimly Petina trička a opravily to. Když jsme došli na řadu, odvedli nás do maskérny, kde jsme si vyzkoušeli, jak se herci hlasově rozcvičují. Když jsme se rozcvičili, ujal se nás člověk, který tvrdil, že je kastelánem zdejší budovy a nasměroval nás do sálu, kde byly nádherně pomalované stěny ročními obdobími a u každé z nich stála jedna slečna, která to dané roční období pantomimicky ztvárňovala a my jsme měli hádat, o jaké se jedná. Po této hezké ukázce jsme se rozhodli, že už to pro dnešek stačí a odjeli tramvají do klubovny.

V neděli dopoledne jsme zavítali na výstavu Neviditelná Olomouc, kde nás nevidomý Jirka doslova protáhl městem. Ocitli jsme se v naprosté tmě a podél provazu chodili a ohmatávali si dřevěné modely olomouckých významných budov. Hádali jsme, o jaké budovy se jedná. Nejvíce nadšený z toho byl Vláďa, protože modely byly propracované do těch nejmenších detailů. Po té jsme si vyzkoušeli, jaké to je chodit poslepu ulicemi města, když jsou rozkopané a nečekaně tak vznikne překážka. Obcházeli jsme různé zábrany a značky. Na konci tmavé části výstavy jsme zkoušeli hádat, jaké různé předměty držíme v ruce. Vždycky jsme si každý vzali z misky, osahali a radili se, co by to mohlo být. Pak jsme ještě prohlédli pomůcky, které nevidomí používají (spoustu z nich jsme znali i z vlastní zkušenosti) a dále tam vystavovala svoje výrobky, které byly i na prodej, sociální firma Ergoness pod záštitou Tyflocentra Olomouc.

Po ukončení prohlídky jsme se vydali na Horní náměstí, kde jsme se zastavili v informačním centru a domlouvali zítřejší výstup na radniční věž. Zhlédli jsme také orloj, který se nám ukázal ve své plné „kráse“ a síle Socialistického realismu. Vyzváněl poledne a všechny figurky představující dělnickou třídu se daly do pohybu. Zvonkohra odzvonila třikrát za sebou tři hanácké lidové písničky a na závěr kohout zamával svými plechovými křídly a třikrát zakokrhal. Do toho všeho o kousek dál stavěli vánoční stromek, u kterého jsme se nechali vyfotit. Pár fotek jsme také vytvořili v nedaleké Arionově kašně, protože byla vypuštěná a my jsme mohli vlézt až dovnitř a pořádně si ji prohlédnout. Poobědvali jsme v jedné restauraci na Dolním náměstí. Následně jsme se vydali prozkoumat další výstavu do Vlastivědného muzea. Šlo o výstavu olomoucká příroda a bylo možno si i některé věci poslechnout, osahat, ocitnout se třeba na louce, zachytat si ryby v rybníčku, vylézt na posed, přiřazovat k sobě zvuky různých zvířat nebo se jen oddat čtení z několika dotykových obrazovek připevněných na stěnu. Na této výstavě jsme strávili asi nejvíce času. Když jsme konečně vyšli z muzea kvůli zavírací době, byla už venku tma. Abychom se vrátili zpět do klubovny, bylo ještě moc brzy a centrum města se nám nechtělo procházet, protože jsme to měli naplánované na další den, a tak jsme se usadili v jedné z mnoha tamních cukráren. Během cesty zpět do klubovny jsme se zastavili v Regionálním obchodním centru, osmnáctipatrové budově, stojící poblíž vlakového nádraží, abychom se z té výše podívali na Olomouc. Nic moc se ale vidět nedalo, protože město už bylo ponořeno do tmy, pokud ovšem nepočítáme ta mračna malých oranžových světýlek pouličních lamp. Před budovou se nachází fontána, která každou celou hodinu hraje nějakou méně či více známou skladbu klasického charakteru a do jejího rytmu rozstřikuje vodu. Stihli jsme k ní zrovna dojít včas, abychom si vyslechli cosi, co bylo tak klidné a tiché, že to nebylo skoro slyšet.

Poslední pondělní půlden jsme zasvětili procházce po centru Olomouce a jeho historickém jádru a hlavně prohlídce kostelů. Ráno jsme se vystěhovali z klubovny a nechali si batohy v úschovně zavazadel na nádraží. Přepravili jsme se několik zastávek tramvají, abychom si mohli prohlédnout Katedrálu Svatého Václava, která se může pyšnit tou nejvyšší věží v Olomouci. Jako všechny zdejší kostely i tato katedrála je bohatě zdobená a působí přímo monumentálně. Už včera jsme nahlédli i do kostela Panny Marie Sněžné a tam zpíval ohromný sbor a následně kněz kázal o tom, jak potkal boháč slepce. Zrovna když mluvil, postoupili jsme úmyslně trochu blíž, protože jeden z nás měl při sobě bílou slepeckou hůl. Včera jsme si kostel neprohlédli kvůli bohoslužbě, a tak jsme chtěli dnes, ale už nezbývalo moc času, takže jsme nakonec zamířili do kostela Svatého Michala, který sice není až tak vyzdoben, ale člověk se může podívat do přilehlého sklepení a na chrámovou chodbu a tam odtud je možno vyjít na malé travnaté nádvoříčko. Otevřena byla i zvonice, ale tam jsme nešli, protože jsme spěchali na Horní náměstí k radniční věži, abychom se dozvěděli, že vyhlídka se dnes nepořádá pro nepřízeň počasí. A tak si Peťa v informačním centru alespoň koupila Olomoucké syrečky přímo z automatu, který je raritou, protože na světě jsou tyto automaty pouze dva. Pak jsme se odebrali do nedalekého kostela Svatého Mořice, který působí na první pohled, jako kdyby to kdysi býval hrad, protože má věž s cimbuřím. Není to však pravda, protože je to odjakživa kostel. Když jsme vstoupili dovnitř, téměř okamžitě nás zaujal zmenšený dřevěný model a na něm bylo opravdu co prohlížet, protože ač se to nezdá, jedná se o dost architektonicky propracovanou stavbu. Model jsme si prohlíželi taktéž i v kostele Svatého Michala a Peťa naprosto výstižně řekla, že „Olomouc je fakt blind friendly město“. Po té jsme vystoupali na zvonici mořického kostela (na tu věž s cimbuřím) a naskytl se nám úžasný pohled na Horní náměstí a na celou radniční budovu i s orlojem. Město bylo opravdu zahaleno v mlze, takže z vyhlídky z radnice bychom neměli nic. Tímto jsme zakončili naši dopolední pouť po centru města a uchýlili se k obědu do té samé restaurace jako včera. Tam nás Týnka s Pavlem po chvíli opustili, protože už jim jel vlak. Opět za námi dorazil Aleš, pojedli jsme a vydali se pěšky na nádraží, kde skončila naše olomoucká víkendovka.

Shodli jsme se na tom, že by bylo dobré uspořádat ještě druhou část a zastavit se tu někdy k jaru, abychom měli přístup do více památek, protože teď v listopadu už je jich většina zavřená. Víkendovky se nás zúčastnilo pouze šest, což by měli vzít jako výzvu další zájemci, protože bylo místo ještě pro více lidí. Tímto jsem vyčerpala všechny zážitky a nezbývá než poslat pozdrav ke všem čtenářům tohoto Ohlédnutí: tedy na shledanou na Olomoucké víkendovce 2.

Autorka článku: Tereza Hyblová

Fotogalerie

Kategorie: