Ledová Vídeň

„Jsme tady, stojime před vchodem do katedraly.“ Zmrzlými prsty se mi daří otevřít esemesku na displeji zabrzděného telefonu asi napotřetí. Výborně, já už u Stephansdomu čekám víc než čtyřicet minut – zasypaná sněhem, na vlasech ledovou krustu a prsty na nohou bez citu. Snažím se zahřívat všudypřítomným voňavým „glühwein“ – svařákem, ale ani to nepomáhá. Předvánoční Vídeň nás v sobotu 19. prosince vítá v mrazivém bílém kabátě.

Centrum Rakouského hlavního města není velké a v létě je dokonce žádoucí, aby návštěvník chodil co nejvíc pěšky. Všude jsou upravené parky, nábřeží, aleje, květinové záhony a travnaté plochy bez psích exkrementů, kde může znavený poutník v klidu posedět. V zimním období, a obzvlášť takovém nečase, nepohrdne nikdo metrem. Užili jsme si ho dosyta všichni – Suky, Roman Š. s Romčou F., Kamča F., Maruška B., Zdenda R., Andrejka K. i já. Zejména v neděli, ale to bych předbíhala. Nyní stojíme před nejúchvatnější gotickou památkou, jak praví průvodce, a bouřlivě se vítáme. Seznamuju se s Romčou, dvojčetem Kamči, který ale nyní tvoří tandem se slavičínským Romanem. Ten Romču a jeho vozíček celý víkend prodírá vytrvale závějemi na ulicích, davy lidí i spletitými chodbami metra.

Rande na Stephansplatzu

Už pohromadě teď vyhlížíme Marušku, která má za úkol vyzvednout v metru Zdendu s Andrejkou. Celá skupina Života trochu jinak (ŽTJ) přijela do Vídně po poledni vlakem, zatímco já už dávno prochodila Hofburg, vánoční trhy u pomníku Marie Terezie a ubytovala se u kamarádů kdesi v přistěhovalecké čtvrti. ŽTJáci si jeli odložit věci na svou ubytovnu a Andy ke Zdendovi na koleje. Sněhová kalamita nás ale drží od sebe moc dlouho!

Když se konečně setkáváme, necítím končetiny od kolen dolů, v zoufalství jsem dokonce vytáhla z batohu i rukavice. Do katedrály vcházím už v roli Kamčového průvodce a jak prožívám vlastní výklad toho, co jsem nastudovala v průvodci, namočím si rukavici do svěcené vody: „Základy kostela se datují do roku 1147. Steffl, jak katedrále něžně říkají Vídeňané, utrpěla vážné škody při bombardování za druhé světové války. Odehrávaly se tu pohřby významných panovníků nebo také svatba a pohřeb W. A. Mozarta. Návštěvníky vítají dvě románské věže po stranách obří brány, která obdržela jméno podle mamutí kosti nalezené na tomto místě během stavebních prací. Působivou střechu pokrývá téměř 250 000 pestrobarevných tašek, jež vytvářejí erb Habsburků – dvouhlavou orlici s císařskou korunou a zlatým rounem. Gotická hlavní loď je zaklenuta působivou žebrovou klenbou nesenou vysokými pilíři, ty jsou bohatě dekorované 77 hliněnými a kamennými sochami. Pět pestrobarevných středověkých oken přibližuje biblické příběhy. Obraz ve středu mramorového oltáře zachycuje kamenování svatého Štěpána, patrona katedrály. V katedrále je přístupné podzemí – krypta, kde spočívá téměř jedenáct tisíc lidí a rodina Habsburků, a dvě věže. Kupolí završená severní věž ukrývá Pummerin. Tento zvon dosahující hmotnosti téměř dvacet tun byl odlit ze stovky dělových koulí ukořistěných během nezdařeného obléhání Vídně Turky v roce 1683. Zajímavůstkou je, že stavitel katedrály, mistr Pilgram, tady zanechal několik autoportrétů. Jeden z nich najdeme pod schody na kazatelnu, kde se vyklání z okna, aby zkontroloval práci. Další návštěvníci objeví na podstavci starých varhan, kde drží své nástroje.“ A bylo by toho mnohem víc, každý si může za dvě eura pustit audioprůvodce nebo zaplatit vstup do hlídaných částí. V příšeří mezi vysokánskými šedými sloupy se rozhodujeme, že si výstup na věž v tomto počasí odpustíme. Kamča a Romča kupují drobnosti a za rohem hledáme ještě model celého chrámu, abychom si mohli ohmatat ustřelenou věž. Ačkoliv průvodce o jejím osudu mlčí. Ještě obligátní fotečku; Suky, dej už pokoj… :-)

Všechno bílé!

Začínáme mít kolektivně hlad. Zatímco cestujeme metrem na plácek, kde by na nás měly čekat výborné opékané brambory a svařák, jak slibuje Zdenda, venku se setmí. Celá Vídeň je pak zaplavena tisíci světýlek, žároviček a dekorací, které nemají obdoby po celé Evropě. Zejména proto jsou zdejší vánoční trhy tak vyhlášené. Jinak se zas tolik neliší například od brněnských – pouze cenami.

Tam, kde ještě včera stály čtyři stánky, se dnes krčí jeden ubohý, brambory nejsou cítit ani vidět. Kromě hladu potřebujeme aktuálně uspokojit i jiné potřeby, proto nepohrdneme kavárno-hernou nižší kategorie, zakouřenou, ale teplou. Svérázná postarší servírka s hrubým chlapským hlasem přinese místo čtyř červených a jednoho bílého svařáku čtyři bílé a jeden červený. Asi ji spletly ty bílé hole nebo bílý sníh, který venku vytrvale padá. Čekám, že se o ten jediný červený strhne bitka bílých holí. Ne, tak dramatické to nakonec není;-) Suky dokonce dostane doklad, o který žádáme anglicko-německo-rukama nohama, a přesouváme se znovu do metra. O pár stanic dál stojí Haus der Musik – muzeum hudby. Jdeme sem bez Zdendy – posté ho už navštívit nechce.

Kdo unudí orchestr?

Těší mě, že Suky chválí můj orientační smysl. Podél jedné z nejrušnějších vídeňských silnic vedu naši skupinku bez váhání do přívětivého zastřešeného atria paláce arcivévody Karla, kde Roman vytáhne chleba, pomazánkové máslo a tvrdý sýr a připraví pro každého svačinu. Už je na čase. Poté, co zařídíme vstupenky, domluvíme šatnu a pohyb výtahem mezi patry, dělím se o výborné buchtičky s borůvkovou marmeládou a s dospělými i o zbytek moravského svařáku. Oproti sladké šťávě, která se prodává vůkol na trzích, je to tekutý dynamit;-)

O muzeu hudby se v průvodci píše, že bylo otevřeno v roce 2000 a nabízí pouť světem hudby. „Návštěvníci mohou například experimentovat se zvuky, hrát na obrovské nástroje nebo dokonce „dirigovat“ Vídeňskou filharmonii.“ O tom víme a těšíme se! Nikdo ale člověka neinformuje, že na pánských WC jsou pisoáry ve tvaru stříbrných kornoutů; ještě že nám je Suky vyfotil! ;-)

Prvním patrem, které je věnované právě nějakému orchestru, víceméně proletíme. I tak si ale stihnou slavičínští skauti všimnout lilie v erbu nad krbem a nadšeně si ji fotí. Brněnští pionýři radši zkouší královská křesla;-) Druhé patro překvapivě nezačíná, ale teprve končí „miminkem“, aneb tmavou polstrovanou místností, kde se uprostřed na hrbolek promítají obrázky embrya v různých stádiích. Ze všech stran se tu ozývají zvuky, jaké mimčo slyší u maminky v bříšku. Zbláznila jsem se do něj před čtyřmi lety při první návštěvě muzea a dnes navnadila všechny ostatní. Kamčovi se některé zvuky nelíbí a komentuje místnost slovy: „Už se nedivím, že se některé děti rodí mentálně postižené!“ :-D Já naopak se naopak přidávám k názoru, že bych tady dokázala i usnout…

Kromě miminka posloucháme ve druhém patře zvuky velkoměst (vypadá to, jako když člověk strká hlavu do bubnu pračky), chrchlání zasloužilého kuřáka linoucí se z trychtýřů a dusot koňských kopyt vycházející ze „sprchy“. Je tu spousta věcí, na které si nevidící mohou sáhnout, vyzkoušet a užít – třeba velikánský buben a jiné nástroje. Vibrace jsou cítit i půl metru od něj. Patro hudebních skladatelů zase jen probíháme. Většina exponátů je za sklem, případně jsou to noty a jejich (pro mě) nesmyslné soustavy.

Ale chudáci ostatní návštěvníci, když se dostaneme k dirigování filharmonie! Zkusí si to postupně každý, ale jen Suky přebírá dirigentskou hůlku se záměrem unudit digitální hudebníky tak, aby se zvedli a odešli z plátna pryč. Vybíráme si ze skladeb Na krásném modrém Dunaji, Radeckého marš, Maďarský čardáš, Malá noční hudba a ještě dvou dalších. Nejlíp se daří Andrejce a Romčovi, Kamča málem zavaří smyčce houslistům, Suky svými pohybovými výstřelky pobaví všechny okolo, udirigovat skladbu i s předáním hůlky v polovině se podaří mě a Marušce a jediný, komu chlapci zabalí šmidlátka, je Roman. Do nejvyššího patra se přesouváme notně vysmátí!

Večerní hodina pokročila a je to znát i na našem elánu. Výhoda muzea je, že má otevřeno do desíti, ale už v devět je horní patro vydýcháné. Mě a Kamču nejvíc baví sedátko, kolem kterého jsou senzory, a podle toho, v jaké úrovni člověk mává rukama, vyluzuje to zvuk. Automaty na trojúhelníkové žetony chápe pouze Roman. Suky si někde přečetl, že všechno, co člověk nahraje to mikrofonů, se uchovává, takže pro jistotu do každého zvlášť namluví přitepleným hláskem: „Dědoušššku!“

Před odchodem se rozhodneme s Kamčou rozluštit záhadu desátého patra, které má ve výtahu čudlík hned nad čtvrtým. Vyjedeme k restauraci, která je ale zavřená, a výtah nás odmítá svézt dolů. Když ho donutíme aspoň otevřít dveře, podlezeme zábrany u schodů a prcháme po svých;-) Na vzduch. Na čerstvý vzduch, ehm ehm:-) Před úplným odchodem nám Suky ještě zahraje na krásné černé křídlo stojící v atriu.

Kruh se uzavírá ve třičtvrtě na deset v metru pod Stephansdomem. Doprovázím Andrejku na půl cesty ke Zdendové koleji a zatímco na něj čekáme, probereme kde co. Ostatní se mezitím zabydlí na ubytovně, jak hlásí Suky smskou, a já dorazím na byt ke kámošům před půlnocí. I takto v noci Vídeň žije, v metru jak na Václaváku a šalina plná lidí.

EHP po vídeňsku

V neděli se probouzíme do slunečného mrazivého dne. Pokud jsme si včera mysleli, že je zima, teď poznáváme pravdu. Tramvaje mají zpoždění a u rozkopaného Südbahnhof se dlouho hledáme. Francouzské zahrady Belvederu vypadají krásně i zasněžené, v létě to ale musí být úplný ráj. Do tvarů upravené keříčky, sochy múz a sfing ve formátu EHP (erotická hmatová publikace – Kamča zkoušel osahávat;-) ), barokní balustrády… „Palác vybudoval princ Evžen Savojský z peněz, jež obdržel jako odměnu za své úspěchy ve válkách. Je zářným příkladem barokního slohu. Ve zdejších prostorách podepsaly čtyři mocnosti, které od konce druhé světové války okupovaly Rakousko, státní smlouvu. V současnosti je domovem Rakouské národní galerie. Vystavuje světoznámé práce slavných rakouských malířů, mimo jiné i secesní dílo Polibek od Gustava Klimta.“

K tomuto skvostu se ještě vrátím cestou zpět do šatny, napřed se podíváme s mladou a velmi ochotnou průvodkyní do druhého patra. Tvoří ho čtyři velké sály, my začínáme u největšího obrazu, kde je vymalovaný otec s dětmi. Průvodkyně nás posadí na dlouhou lavici, sama klečí na zemi a vedle ní je položená hromádka látek v klobouku. Povídá o obrazu, co a proč na něm je, a pak celkově o době, kdy byl stvořen, co se nosilo a posílá útržky látek, krajek, per a klobouk, který nejvíc sluší Kamčovi. Mám dovolené fotit, snažím se je dostat všechny do záběru tak urputně, až se ocitnu moc blízko obrazu a spustím alarm:-D Zdenda vytrvale překládá a já zjišťuju, že mě tato prohlídka baví mnohem víc, než když mezi obrazy procházím sama. Zato Roman je na pokraji stavu blaženosti a tvrdí, že by tady vydržel celý den.

Před půl dvanáctou se přesunujeme do druhé místnosti k obrazu s dámou, tentokrát kolují útržky pláten, na něž se dřív malovalo, a taky zmenšenina malířského stojanu. U posledního díla nás slečna překvapuje živými květinami, které krásně voní – hyacintem a růžemi. Jsem nadšená, jak to má připravené, skvěle se nám věnuje a dobře vykládá. Potlesk při loučení si opravdu zaslouží jako málokdo!

Cestou ven ještě procházíme největším sálem a zastavíme se také před slavným Polibkem. Tlačí nás čas… Ačkoliv jsem měla dovoleno fotit, tady po mně startuje chlap z ochranky s takovou razancí, že málem shodí Sukyho foťák na zem. Samozřejmě ho schovávám, ale tu zlatou divnost stejně fotím o pár minut později na plakátu u WC. Originál je v prvním patře chráněný tlustým sklem a infračervenými paprsky, neboť se jedná o klenot vídeňské secese a „v tomto třpytivém erotickém díle se odráží Klimtovo nadšení mozaikami a je pokryto plátky pravého zlata.“ Vypadá to prostě jako dva lidé, z nichž jsou vidět jen hlavy a ruce, jak se po sobě plazí ve zlatém spacáku, howg! ;-)

Nervičky na gumičce

Od půl dvanácté kluky-organizátory upozorňuju, že je čas jít. Než se oblečeme, prodereme ven davy lidí, nestíhačka. Z Belvederu vycházíme teprve po dvanácté, za padesát minut máme být na jiném konci Vídně a chytat vlak. Nejvíc naštvat dokáže, že hned vedlestojící hlavní nádraží – Südbahnhof – je momentálně uzavřené!

K metru je to kus cesty, Roman s Romčou nasadí takové tempo, že jim nestačíme a oni zmizí v dálce. V půli cesty si Suky vzpomene, že nemá batůžek a není to poprvé! Budeme mu říkat Simonko – podle jedné postavičky z již proslulé divadelní hry Malé myšky piští hlady…! Kluk si z toho nic nedělá, rázně vytrhne Marušce Zdendu a pošle ji zpět do Belvederu. Maruška se poslušně jakoby obrací, ale už po pár krocích se zastaví a s prstem přes ústa se drží pár kroků za námi. Svítá mi rychle – batoh nese na břiše už ze zámečku Roman, ale Suky to neví… Pšššt! Bavíme se královsky:-D

Na nástupiště v Simmeringu nás výtah vysazuje kupodivu ještě sedm minut před plánovaným odjezdem. S veselou náladou se trumfujeme: „Upozorňuju, že si ve vlaku vyměním ponožky,“ hlásí Maruška. „A já si sundám boty,“ ozývá se z opačné strany hloučku. Nezůstávám pozadu: „A já si vytáhnu salám!“ Zatím se smějeme a netušíme, že bude hůř. Informační cedule zamrzly a ve 12.50 hodin ukazují teprve vlaky s časem 12.15. Jenže když vlak nejede ani v jednu, ani ve čtvrt na dvě… Na tabulích se objeví ve 13.30 – s časem odjezdu 13.00 hodin. Není tady žádný výpravčí, nejsou informace, zamrzl asi i rozhlas a jediné, co se dozvídáme, že nepojede přes toto nádraží vlak na Varšavu. Naštěstí nejsme sami, opodál podupává v mínus osmi stupních šedivý rozcuchaný pán se dvěma malými holčičkami – slyším pražštinu!

Všechna vídeňská nádraží

Blbneme, kecáme, podupáváme a ti, kterým je nejhůř, jezdí dolů-nahoru výtahem. Ačkoliv jsou skoro dvě hodiny a všichni jsme jedli naposledy snídani, zatím optimisticky doufáme, že vlak ze Simmeringu do Čech pojede. Situaci mění příchod další české skupinky – rodiny s dospělou dcerou, která se ve Vídni evidentně vyzná. Slovo dá slovo a ukáže se, že přišli na ten odkloněný rychlík na Varšavu; v tom se znovu ozývá rozhlas. Volným překladem – vlak bude stavět na nádraží Wien-Mitte, asi pět zastávek zpět po metru, a má zpoždění. Přerováci jsou odhodlaní jej stihnout a my se rozhodneme, že dál už tady taky mrznout nechceme!

Loučíme se s nimi, protože jsme s vozíčkem vázaní na výtahy (ačkoliv včera jsme občas jeli s Romčou i po schodech;-) ) a přesun trvá trochu dýl. Nakonec se stejně potkáváme na jednom nástupišti v Mitte – Přerováci, pán s holčičkami a my. Nestojíme tu ale ještě ani pět minut, když se dají davy do pohybu. „Ten vlak tu byl, ale před čtvrt hodinou odjel. Řekli nám to pozdě! Takže my se stěhujeme na Meidling, za dvacet minut by měl jet další EC,“ mračí se přerovská mamka a my jim přejeme hodně štěstí. Na Meidling je daleko a s přestupem, opravdu nemáme šanci…

Někdo nad námi drží ochrannou ruku, jinak si to nedovedu vysvětlit. EC Smetana má větší zpoždění a k nástupišti přijíždí krásné žlutomodré pendolino sotva pár minut po našem příchodu. Všude voní jídlo, už máme dost, necítíme nohy a nemáme místenky, přesto se rveme dovnitř společně s desítkou zmrzlých Japonců, Přerováky a pánem s holčičkami. Slečna od Přerováků na nás ještě na nástupišti volá, že je ráda, že jsme to stihli. Ve vlaku svorně nadáváme na dráhy s dalšími dvěma mladými Čechy. Stejně jako my se připravují na bitvu s průvodčím – vypadá to, že místenky nemá nikdo;-)

Průvodčí nerozumí česky, zato vidí bílé hole a nehádá se:-) Velmi dobře ale mluví česky slečna s vozíčkem, který umí vyrobit hrozně dobré, horké kafe, párky v rohlíku a jiné pochutiny. Bílá krajina ubíhá za oknem a my pomalu rozmrzáme. Řeší se, jak komu navazují spoje. Než stihnu usnout, vjíždíme do Břeclavi. V čekárně hledám azyl mezi místními bezdomovci, protože mi ujel vlak, na který jsem původně měla ještě čekat. U informační tabule se naposledy potkávám s Přerováky a slyším výkřiky: „Má to sto minut zpoždění!“

Myslím na zbytek své bandy – jak se asi dostanou domů „moji“ kluci a Romča do Svitav…?

Zdá se, že vlaky na Moravě problém nemají, z rozhlasu se právě ozývá: „Od nástupiště číslo jedna, kolej třetí, odjede mezinárodní vlak eurocity Vindobona směr Wien-Simmering, Wien-Meidling, který dále pokračuje směr Klagenfurt a Villach, s pravidelným odjezdem sedmnáct hodin a dvě minuty…“ Že bych jela zpátky? Nene, nechám si to na jaro! Kdo se přidá? :-)

Kategorie: